Ne, já fakt nejsem škodolibá. Důvod, proč mě pobavil příspěvek od dangerouss , není te, že cizí neštěstí potěší. Je to takové to pobavení, které zažijete ve chvíli, kdy se přednášející docent zmíní, že si plete levou a pravou stranu a vy si je odkjakživa pletete taky. Na potkanářských fórech se taky lidi nemohli minulý týden udržet smíchy, protože mně zase potkani vyrazili dveře od klece a když jsem se vrátila z opery, koukal na mně jeden ze skříně (Lahja na mně v takových chvílích VŽDYCKY kouká ze skříně) a ostatní juchali v potkaní skříňce a brakovali zásoby pamlsků. Nesmějí se mně, smějí se proto, že se jim to před měsícem stalo taky.
Ne že by se mně stalo přímo to co holkám, ale... tak jednou týdně se freneticky oblékám, zakopávám průběžně o župan a skřípu zuby, protože někdo zazvonil v nejvhodnější dobu a zrovna kromě mě není nikdo na bytě, abych získala aspoň nějaký čas.
Což mi připomíná, že tento týden jsem si to ještě neodbyla.
Cha.

Málokdy se mi stane, že nedočtu knihu. I největší ptákovinu odzívám do konce (jako důkaz třeba dodat, že jsem přečetla Stmívání i Nový měsíc a až Zatmění jsem po první stránce odložila s tím, že už nemám důvod očekávat, že to nebude 250 stránek nudy a 50 stránek akce proložené nudou), protože mě zajímá, jaké řešení autor vymyslel. Možná jsem opravdu správný člověk pro učitelské povolání, protože ať se děje co se děje, vyučovací hodina se musí dotáhnout do konce. Žáky prostě nesmím před zvoněním vypustit ze třídy, aniž bych to předem hlásila do ředitelny. I kdybych měla nechat celou třídu hrát karty a těm bez buněk na technické obory znovu vysvětlovat látku anebo zbylou čtvrthodinu semináře proklábosit.
Knihu Bohatý táta chudý táta od R. Kiyosakiho jsem odložila asi po třetině. Už jse o tom uvažovala dříve, ale pak jsem se nedopatřením koukla na konec, kde autor přeje čtenářům spoustu peněz, a bylo rozhodnuto.
( Menší odbočka k slibům rychlého výdělku bez rizika )
Odložila jsem knihu a zamyslela se. Je opravdu nutné mít velké bohatství a neustále je navyšovat? Kyiosaki se mimochodem zmínil, že už jako dítě se učil rozumět podnikání, zatímco jeho kamarádi hrálí baseball, a s nejlepším kamarádem z mládí, jehož otec byl Kyiosakiho "bohatým tátou", se dnes vídá dvakrát ročně. Znamená to, že těch dvacet pět nebo třicet let jen pracoval na tom, aby měl své velké bohatsví, které už od jistého bodu roste samo? Je opravdu mezi vlastním podnikáním a "podnikáním" v rámci pyramidoidní hierarchie firem prodávajících tak malý rozdíl?
Jistě, je to všechno o prioritách. Jsou-li u vás peníze až na prvním místě, nebudete mít zábrany investovat vše, čas, možná i známé, kamarády a možná i rodinu. Při nalejvárně do firmy Amway do mě hustili důležitost motivace ("když si vybuduješ dostatečně velkou síť, zaplatí ti to hypotéku nebo auto!") a důležitost peněz. Už v tu chvíli jsem přemýšlela, jestli na tisíc lidí připadá jeden bohatý člověk jen proto, že ti ostatní nemají příležitost, anebo proto, že ti ostatní jednoduše nemají potřebu mít více peněz, než potřebují.
Došla jsem k názoru, že nepotřebuji být bohatá. Stačí mně mít vlastní bydlení (akorát tak velké, aby mi tam vešla knihovna, oblečení, které opravdu nosím, potkaní koutek atd.), zaplatit v pohodě všechny složenky a důchodové připojištění, nemuset se rozhodovat, zda si můžu dovolit nové sandály, protože mně na těch starých včera praskla podrážka, párkrát do roka zajít na operu a do příštího jara si našetřit na hedvábné sárí. Na to, abych nemusela jít poslední týden před výplatou rohlíky a nic nikomu nedlužila, přece nepotřebuji mít miliony v desítkách. Co bych s nimi dělala? Od jistého bodu už je jedno, jestli máte peněz tolik a tolik anebo o něco víc. Nepotřebujete je a utratíte je jen za věci, které zase nepotřebujete.
Ale možná jsem úplně vedle a svět je dneska o něčem jiném. Co vy na to?

Obchodníci v centru Ústí nad Labem zabedňovali své obchody, aby je nevyrabovali neonáckové, kteří si pod průhlednou záminkou naplánovali pochod na výročí Hitlerových narozenin. Který mimochodem končil na Lidickém náměstí.
Soudy nebyly schopné jim zakázal ani jednu naplánovanou trasu.
Policie zatkla několik anarchistů, kteří se jako obvykle sešli, aby neonácky zmlátili.
Ve Vítkově neonáckové projeli autem městem a promyšleně podpálili dům romské rodiny, pokud možno tak, aby uvnitř všichni uhořeli. Předpokládám, že pokud budou chyceni a odsouzeni na vraždu malého dítěte, nepůjdou do normálního vězení, aby je náhodou spoluvězni nezmlátili, protože i pro tuhle spodinu společnosti existují nějaké hranice.
Občas přemýšlím, v jakém státě to žijeme.

Jupí! Sehnala jsem kabát. Dlouhý, černý, akorát na mě, z aukra, za devět stovek. Černá sice není moje nejoblíbenější barva, ale když se přes ni dá barevná šála... a hlavně MÁM ho! Dorazil dneska ráno. Spolu s županem, který jsem vydražila o víkendu. Vzala jsem jej na sebe, poskládala do kabelky tašku z Gangy a vyrazila na zkoušku. Zkouška dopadla výborně, díky za optání. Cestou z fakulty jsem se zastavila do mého oblíbeného obchodu se spodním prádlem (oblídeného proto, že tam mají prádlo z Úpavanu, které mně jako jediné opravdu sedí) a na Chodově do Datartu, protože můj fén už se tváři životu nebezpečně. Rovnou jsem tam objevila ve výprodeji ruční vysavač, a tak jsem se ku pokladně potácela se dvěma krabicemi. Cestou domů jsem musela na poštu pro dva malé balíčy, ze kterých se vyklubaly mobilníček a nákotník na břišní tance z fler.cz.
A taky jsme zbytek odpoledne seděla, rozbalovala a řešila, kam se krabicemi.
Kdyby mě bavilo nakupování, jestli bych vyrazila do Gangy konečně si tam koupit do kolové polosárí, než mi je někdo vyfoukne.
Mám radost. Kdybych u té zkoušky nezkysla o hodinu a půl déle, než bylo avízováno (čekala jsem, až dozkoušejí ty přede mnou), nezapomněla is s sebou vzít vodu a kdyby mě napadlo vzít si s sebou na zkoušku lodičky a na venek boty bez deseticentimetrového podpatku, byl by to parádní den.
A mimochodem, ještě nemám vybaleno. Hodila jsem programově neuklizené věci na postel, abych je nemohla nechal ležet a nezahrabala se do pelechu.

¨Z Dne, kdy se zastavila Země mně běhá husí kůže po zádech. Ne proto, že by ten film byl až tak dobrý. Spousta lidí z něj byla zklamaná. U nás, ne v USA, kde je Den, kdy se zastavila země z roku 1951 neodmyslitelnou součástí americké kultury a proto chápou, proč se na začátku nelogicky objevila slavná hláška "Klaatu barada nikto", vyznačující se tou zvláštností, že nikdo netuší, co znamená, ale objevila se už leckde, většinou jako vtípek nebo v USA oblíbený odkazd na popkulturní fenomén. Já to chápu taky, původní film je jeden z mých oblíbených. Což ovšem nevylučuje, že jsem se při zaznění hlášky div nesesunula ze židle. No jo. Někam ji vecpat museli. Proč je na začátku a ne na konci, mně během filmu naštěstí nedošlo. A mimochodem mně ani nedošlo, proč ten název zůstal stejný, když děj filmu ne.
(Mimochodem, všimněte si hodnocení těch dvou verzí. Na CSFD to vypadá podobně.)
(Předlohou pro filmy byla povídka Farewell to the Master Harryho Batese, která vyšla v prosincové Ikarii 2002. Nemáte ji někdo náááhodou doma?)
Co mě děsí, je směr, jaký nová adaptace nabrala. Už po shlédnutí traileru se scénami typu stadion a náklaďák jsem začínala tušit. Tušila jsem správně. Nový Day the Earth Stood Still je přizpůsoben nejen době, ale i publiku, v tomto případě duchem příliš nenadaným teenagerům konzumujícím popcorn a kolu a svítícím do tmy kinosálu mobily. Takže k jeho shlédnutí je třeba multikino, kde si patřčině užijete zvuk a obraz. Nic moc víc tam toho totiž neuvidíte. Od původního čistého podání myšlenky jsme se dostali dost... daleko.
Remake filmů se dělá z různých důvodů - konkrétně tady to asi bylo proto, že dřív nebylo dost technických prostředků (ano, je pravda, že Gorta tehdy nešlo vyrobit v trikovém studiu a hrál ho 231 cm vysoký uvaděč losangeleského čínského divadla Lock Martin, který byl fyzicky slabý a měl problém unést robotí převlek, natož uzvednout Patricii Nealovou nebo metr devadesát vysokého Michaela Rennieho), a taky z důvodu jistého pokroku ve vědě (fyzika je stále stejná, ale mezitím vznikla astrobiologie) a technice. Často se remakují dobré filmy, které jsou aktuální i dnes (studená vákla skončila, ale světový mír je ještě sakra daleko) a nezapadly do hlubin archívů proto, že jsou dobré.
Den, kdy se zastavila Země z roku 1951 je zlý film. Nejpozději po první půlhodině vám jako nejsympatičtější postava filmu připadá mimozemský vyslanec Klaatu, i když není zrovna přívětivý, a dokonce chápete, proč dělá to, co dělá, a ještě mu to i schvalujete - i přesto, že nakonec vyjde najevo, proč sem přišel a že robot Gort není hračička. Filmů o tom, že lidi jsou sobecké svině, už bylo natočeno dost. Přesto - kupodivu - je to neobvyklé v žánru sci-fi, kde si můžete dovolit leccos a omlouvat se tím, že přece jde o něco úplně mimo realitu. Klaatuův přístup k násilí a válkám je jednoznačně vysloven (ne ukázán). Má k němu odpor, drží si odstup a války jsou pro něj natolik cizí, že je pro něj existence památníků padlým něčím naprosto překvapivým a nečekaným. Po první hodině začnete mít pocit, že je Klaatu příslušníkem vyspělejší civilizace jen proto, aby mohl hodnotit lidské chování. Musím přiznat, že jeho představitel Michal Rennie byl velmi dobrý herec; i když se usmívá a courá po Washingtonu s malým klukem (kterému nejsou jeho reakce na pro pozemšťany naprosto samozřejmé věci podezřelé), běhá z něj mráz po zádech a působí cize. (Svoji roli sehrává i to, že není známá tvář a ani v tom roce 1951 nebyl.)
Párkrát jsem někde četla narážky na podobnost mezi Renniem a Keanu Reevesem - já tam teda toho moc nevidím (OK... oba jsou tmaví a mají výrazné rysy... oba jsou vysocí a hubení... ještě něco?) a ostatně postava Klaatua prodělala v novém scénáři pár zajímavých změn. Ze začátku má problémy zvyknout si na lidské tělo (jak víme, bylo nám to ukázáno jako pro pitomce, vypadá jako člověk jen proto, že kdesi v himalájích před sedmdesáti lety jakýsi horolezec nedobrovolně a nevědomky poskytl vzorek své DNA) a navíc má telepatické schopnosti, kterými dokáže ovládat přístroje a pravděpodobně i číst myšlenky (to první je jisté, proto nechápu proč na začátku na Gorta mluvil) a jeho proměnu v lidskou bytost přímo sledujeme (další podivná berlička... vylézt z lodi během přeměny je naprostá hloupost). Dobrý pokus o aktualizaci, navíc filmaři si očividně i udělali rešerše (po stránce fyziální a biologické nelze nic vytknout), jenže připadá mně nedotažený.
Vůbec nedotažené je tam leccos. Klaatu se rozhodne opustit vojenskou základnu a pozorovat chování lidí - a stačí mu jedna rvačka na letišti, aby se rozhodl, že lidi za záchranu nestojí, a navíc ještě vyjde najevo, že se po Zemi pohybuje další klaatuovec. Fyzik ve mně občas zvedá oči ke stropu z chyb v překladu. Matematik, nebo spíš logik, mlátí hlavou o opěradlo přede mnou.
Nechci po remaku, aby kopíroval původní film. Do jisté míry kopíruje původní dějovou linii. Klaatu je postřelem, jakmile vyleze z lodi. Nedělá mu problémy zmizet mezi lidmi a jít se podívat, co jsou vlastně zač. Pak se ovšem děj nového a původního filmu rozchází. A tady nastává největší kámen úrazu. Klaatu působí divně. Chová se natolik divně, že se nad tím pozastavíte, i když je to cizí bytost v lidském těle a Reeves odvedl slušný herecký výkon, jenže když nemáte prakticky co hrát, je to dost blbé. Řádění Gorta se spustí samo od sebe, ne Klaatuovou smrtí, a zastaví to sám Klaatu, ne Helen. Rozpad v metalické brouky v tomhle filmu opravdu nemá co dělat. Pak už totiž následuje jen série speciálních efektů, rozpady stadionů a kamionů a podobně. Je to hezké ke koukání, ale po první hodine filmu doporučuji vypnout mozek a jakmile to vypadá na nějaký závažný dialog, zacpat si uši. Tohle se fakt hodně nepovedlo.
Vlastně jsem měla dojem, že laureát Nobelovy ceny, Helenin syn a vlastně i samotný Klaatu jsou ve filmu nějak navíc. Helen samotná taky. Původnímu filmu se dá vytknout fakt, že se v něm neobjevil jediný herec jiné barvy pleti a s výjimkou Helen žádná ženská postava. A nyní? Máme tady sice kluka tmavé pleti, ale jeho postava má k Billymu hodně daleko a většinou leze na nervy. (Ne, Reevesovy malinko přišikmené oči počítat nemůžeme.) Kromě Helen tady ještě máme protivnou ministryni obrany, které je ale jen prodlouženou rukou prezidenta. Helen samotná se sice stala astrobioložkou, ale sama příliš nejedná a ke konci je na ní, aby tím, že je milující matkou a válečnou vdovou, přesvědčila Klaatua že lidi nejsou zas tak beznadějní, místo aby sama šla zastavit Gorta ve chvíli, kdy po Klaatuově smrti začal vraždit vše, co se kolem něj pohne.
(Mimochodem, vážně jsem čekala, že to Klaatu u těch zátarasů nebo aspoň v podminovaném parku koupí. Diváky v sále by takovýhle dějový zvrat aspoň probudil od chroustání popcornu.)
Než jsme dojela domů, film se mi vykouřil z hlavy, takže si nepamatuju, jak je to s tím vysvětlením odvození na tabuli (nestihla jsem tu tabuli přečíst, ale očekávám, že tam byl nějaký reálný fyzikální problém). V původním filmu šlo o problém nebeské mechaniky a Klaatuovo vysvětlení dávalo smysl, kolem tabule viselo asi pět cedulí "Nemazat" a když Klaatu smazal poslední řádek a začal tam něco psát, vyletěla na něj profesorova sekretářka a poté na něj profesor zavolal policajty, aby ve chvíli, kdy Klaatua přivezou, roztržitě zvedl hlavu od rozepsaného vzorce na tabuli s výrazem "jo aha to jste vy" a rovnou se začal vyptávat, co dál s tou rovnicí má dělat. Je to uvěřitelnější než přijít a beze ptaní se přidat. (Chybí tady návaznost... opět.)
Celkově jsem vůbec měla z filmu pocit roztříštěnosti a zbanalizování a absenci zajímavého nápadu, který už bych neviděla jinde. Poselství pro lidstvo - neničte si svou planetu, je vzácná - tak nějak v závěru zaniklo a změnilo se v stokrát omílané "až nastane opravdová krize, změníte se k lepšímu". První polovina filmu byla skvělá. Druhá za moc nestála. Snad kdyby když už změnit děj, tak pořádně...

O Vánocích šla v televizi adaptace Citu slečny Smilly pro sníh od Petera Hoega. Vzhledem k recenzím na CSFD jsem od toho moc nečekala, ale koukat se na to dalo. Děj začíná na Vánoce. Ale vánoční teda zrovna není.
Jsou knihy, které se prostě nedají přeložit na filmové plátno, protože dějová rovina je jen jedna z mnoha. Tvář a hlavně linie očí Petera Hoega napovídají, že má stejně jako jeho hrdinka grónské předky, jeden z jeho dalších románů dodává, že má zkušenosti s dánským internátním školstvím a dokonce se jistou dobu živil jako stevard na lodích.
Filmy jsou tvořeny obrazem a zvukem. Knihy slovy a větami. Při psaní knihy máte větší svobodu; můžete si poskakovat mezi časovými rovinami a nadhazovat myšlenky, aniž by se čtenář muset příliš soustředit. Kdyby náhodou vypadl, prostě se podívá o pár stránek zpátky. Film se sice dá přetočit, ale je to taková nemotorné. Stejně jako zastavovat se a přemýšlet. Kdysi jsem chtěla být kameramanka. Teď je mně bližší to psaní. Už i proto, že mi do něj kecají jen čtenáři.
Stopy ve sněhu neukazují všechno, co by ukázat mohly. Konkrétně Smillin starší bratr je skvělý příklad dopadu dánské politiky v Grónsku; kolem její matky poletují grónské pověry a to už je trochu těžší, ale holt se technici efektů trochu víc nadřou. (Mimochodem, podle mě nejgeniálnější filnové efekty jsou ty ve Forestu Gumpovi.)
Stopy ve sněhu si vlastně na nic víc než krimithriller nehrají.

Kina momentálně válcuje film Twilight a divačky jsou z něj prý moc odvařené. Mně tedy odradily plakáty, na nichž mají představitelé milenců naprosto děsnou ránu, ale po zvěsti ve fandomu, že je nová Mary Sue na světě, jsem se rozhodla, že si to přečtu.
Dojmy jsem si vylila na fóru o knihách, ale napíšu něco i sem, protože se tak jako tak chystám napsat i o další horké kinonovince, která... má taky předlohu.

( Rekapitulace pro ty, kdo o Isabelle Swanové nikdy neslyšeli )

Dočetla jsem první díl a dostala se cca do poloviny druhého a pak jsem to načas odložila. (Málokdy odkládám knihy...)
Isabella Swanová, podle které je celá trilogie pojmenovaná, vykazuje vlastností tzv. Mary Sue hrdinek, ale není tak docela plochá. Nechává se oslovovat "Bello". Přistěhuje se do jiného státu a vzbudí pozdvižení. Nechápe, co na ní kluci vidí a co na ní vidí i její budoucí kluk. Přátelí se s upíry i vlkodlaky a nemá s tím problém, zatímco upíři a vlkodlaci ano. Je ochotná obětovat pro své rodiče vlastní život. Navíc má velmi lákavou vůni a jakousi bariéru proti čtení myšlenek a vůbec všemu, co upířu umějí. Její společenský život je chabý, připadá si "jiná" a často si čte nebo se učí, takže se s ní čtenářky, jejichž věk začíná jedničkou, dokážou bez potíží ztotožnit. Nemá žádnou vyložně špatnou vlastnost - je nemotorná, ale to špatná vlastnost není. Nový měsíc jsem četla jen kvůli Alici a Jacobovi (doufala jsem, že se dozvím víc o Alici, což se nestalo, naštěstí aspoň Jacob nějaký ten prostor dostal) a už v tu dobu jsem si říkala, že je hlavní hrdinka snad padlá na hlavu a naprosto povrchní, že pro ni neexistuje nic jiného než její kluk, který se na ni navíc vykašlal.
Upíři jsou kapitola sama pro sebe. Mají kromě nesmrtelnosti zvláštní schopnosti (někteří). Navíc na konci prvního dílu je docela jasně otevřena cesta pro pokračování - James je po smrti, ale ještě je tady Victoria (a bude tady ještě v třetím díle). Trochu to budí doje nastavované kaše.
Zato vlkodlaci jsou roztomilí. Trochu mě zklamalo, že jsou lidem neškodní a naopak je chrání před upíry, no a jednoduše je to banda pažravých chlapců patrně v zamrzlé pubertě. To je asi jediné, co se mi líbilo. Jacob je vedle Alice jediná postava, kterou jsem opravdu měla ráda.
Co se mi nelíbí, jsou autorčiny rozjezdy ve stylu HP, kde se hromadí záhady a řešení nepřichází. Jenže načasování je dost blbé - čtenář ví, v čem tkví záhada, tak o padesát stran dříve než hrdinka. Po rozjezdu se náhle zrychlí tempo děje - co jsem zatím četla, je struktura stejná i u Nového měsíce. Nastena zlom, který posune děj jiným směrem, ale ten zlom je docela hodně velký. V Stmívání jde o náhlý příchod agresivních upírů, v Novém měsíci Edwardovo zmizení. V Novém měsíci je to aspoň trochu provázáno, ale ve Stmívání je to skoro stylem "spadla skála a zabila je".
Přečetla jsem nakonec i Nový měsíc a... zase jsem měla pocit, že čekám a čekám a nic, prostě nic. Nepříliš uvěřitelné zvraty a chování postav (kamarádka to nazvala "krutým dramatem o vztahu dvou mentálně postižených lidí se sklonem k paranoidním bludům" a u některých dialogů mám přesně tenhle pocit...). Připadá mně to jen jako další upírská romance nic moc kvality, jakých vídám tucty v českém fandomu. Zvláštní schopnosti, velká převeliká láska... nic objevného. Autorka v NM cituje z "Romeo a Julie" a na začátku Zatmění se objevilo pár odkazů na "Na Větrné hůrce", ale popravdě, trilogie Isabella Swanová se ke klasickým příběhům o lásce a krutosti nezařadí, protože jim nesahá ani po kotníky (název "stmívání" místo obvyklejšího "soumraku" je tak docela trefný... kniha si hraje na něco, co není).
Jediné, co mi z druhého dílu utkvělo v paměti, je vtipně pojatý časový skok na konci jedné z kapitol. Když se ke konci Nového měsíce vrátil Edward, už se mně tak zprotivil, že jsem ani nedala šanci třetímu dílu, který začínal zase stejně jako ty předchozí a dalo se čekat 200 stran o ničem. (A navíc se obávám, že dojde na erotičtější pasáže, popsané se stejnou směšnou banalitou jako ty líbací a jako to mimochodem dělá spousta 15letých holek ve fandomu. Možná se obávám zbytečně, protože autorce je 34 a má rodinu, takže na rozdíl od těch holek o sexu ví leccos nejen z teorie.. :) )

Když to shrnu, nedoporučuji tuto trilogii číst nikomu, komu už bylo dvacet. Je to jedna z knih určená pro specifický věk, a to plus mínus šestnáct. A pokud se vám nelíbil Harry Potter, nebude se vám asi líbit ani tohle - jde opět o něco mezi fantasy a městskou fantasy, paralelní svět těsně spjatý s naším.
Mánie kolem tohohle "fenoménu" jen potvrzuje, že davové šílenství nikdy nevznikne kolem něčeho opravdu dobrého. Koho zajímá třeba Pullmanova trilogie Jeho temné esence? Anebo knihy J. R. R. Tolkiena (říkám knihy, ne filmy plné hezkých kluků)?

Měla. Jo. Jenže mezi "měla bych" a "jdu to udělat" je pěkně dlouhá cesta a někdy na ní potkáte stopku s odbočkou.
Moje snaha dokončit jednu rozdělanou věc skončila skoro návratem do fandomu. Skoro. V tom smyslu, že už tam na mně nikdo není zvědavej. Anebo je, ale nějak při těch prvních a posledních rozhovorech po ICQ zjišťuji, že chybí proč, chybí o čem. Ne, nepřipadám si odstrčeně, nepřipadám si jako vysloužilé strašidlo. Je to jen takový ten nostalgický smutek, divný pocit té obyčejné mezi těmi skvělými a úžasnými. Nejvyšší čas to zase zabalit. Měla bych se vykašlat pro psaní pro nikoho a na marné snahy oživit Budeč, Měla bych místo toho napsat ty potkaní povídky, o které byl zájem jetě předtím, než mě to napadlo. Měla bych místo toho updatovat stránky, na které skutečně lidi chodí, protože jsou plné paktických informací. A taky ty, které jsou zajímavé.
Měla bych si co nejdříve vyřeši studijní povinnosti, které bohužel ještě nehoří jasným plamenem, ale až budou, bude to průser. A taky to leze do peněz. Fakt. To protože čas jsou peníze a žere to čas.
Měla bych uděla tlustou čáru za minulostí. Už se o to snažím déle než rok. Jenže nejde. Už jsem prostě v koncích.
Měla bych si konečně přečíst knížku o zdravé výživě, udělat si seznam a nakoupit si zásoby jídla. Pak už za jídlo ušetřím oproti dřívějšku docela dost. Jo, ale chce to tu počáteční investici. Musím mít peníze, abych mohla šetřit. Ach jo.
Měla bych. Jo. Měla.
Už si to říkám druhý měsíc.
Ale už jsem aspoň sehnala někoho, kdo mně na míru ušije zimní kabát.

Vidím, že jsem sem už  nenapsala docela dlouho. A věru pro mě to nebyly nudné dva měsíce. Nijak akční nebyly, ale veselé také ne. Boj s nepříjemnou a život značně omezující nemocí, hledání privátu, vzdaná státnice, nějak udělaná poslední zkouška a uzavřený ročník, boj s nečekaně se objevivší další zdravotní komplikací, která trvá doteď a díky ní jsem prakticky ještě nezačala semestr, boj se setrvalými zdravotnímu problémy Sáry, které více než dva měsíce chrchlala a vyléčil ji až Ronaxan a návrat mezi klientelu naší pražské veterinářky. (Čímž nechci nijak shazovat veterináře v jižních Čechách, jen holt nemají její zkušenosti a někdy ani nejsou na potkany vybavení.)
Nečinnost je ubíjející. Kvůli nemoci nemůžu pracovat (leda tak z domova), celý říjen mám mít praxi, na kterou jsem nemohla nastoupit (takže ji budu dohánět v listopadu, tzn. nemůžu v listopadu chodit do práce... a že bych ty peníze docela potřebovala), jazyky mně nevycházejí do rozvrhu, takže na ty taky nechodím... A tak jsem v rámci zachování duševní rovnováhy dočasně utekla do říše magie a iracionálna a stvořila povídkový cyklus Zpětný náraz. Název mně vymyslela Aries, protože mně názvy dost nejdou.

1. Comment on this post.
2. I will give you a letter.
3. Think of 5 fictional characters and post their names and your comments on these characters in your LJ.

Já dostala P od Kleio (spiritofdream ).

1) Potter Harry - kdo by ho neznal? Já ho znám až moc, už ho ani nějak nemusím :)))
2) Perry Mason - seriál míval kolísavou úroveň, ale jeho musíte mít rádi
3) Poole Frank (2001 A Space Odyssey) - 35letý astronaut s židovskou krví, o trochu sympatičtější a lidštější kolega Hala a Davida Bowmana. Strašný náraz a o to horší probuzení (ale aspoň že nějaké).
4) Pulaski Catherine (Star Trek: TNG) - startreková doktorka (moc si už nepamatuju, sledovala jsem to snad před 10 lety)
5) Peter Parker - jeden z prvních komiksových hrdinů, který měl už od začátku kreslivé éry duši.