внутренний космос

Hihi

2009-06-10T09:34:38Z

Ne, já fakt nejsem škodolibá. Důvod, proč mě pobavil příspěvek od dangerouss , není te, že cizí neštěstí potěší. Je to takové to pobavení, které zažijete ve chvíli, kdy se přednášející docent zmíní, že si plete levou a pravou stranu a vy si je odkjakživa pletete taky. Na potkanářských fórech se taky lidi nemohli minulý týden udržet smíchy, protože mně zase potkani vyrazili dveře od klece a když jsem se vrátila z opery, koukal na mně jeden ze skříně (Lahja na mně v takových chvílích VŽDYCKY kouká ze skříně) a ostatní juchali v potkaní skříňce a brakovali zásoby pamlsků. Nesmějí se mně, smějí se proto, že se jim to před měsícem stalo taky.
Ne že by se mně stalo přímo to co holkám, ale... tak jednou týdně se freneticky oblékám, zakopávám průběžně o župan a skřípu zuby, protože někdo zazvonil v nejvhodnější dobu a zrovna kromě mě není nikdo na bytě, abych získala aspoň nějaký čas.
Což mi připomíná, že tento týden jsem si to ještě neodbyla.
Cha.

Krapet kontroverzní úvaha

2009-06-10T09:12:46Z

Málokdy se mi stane, že nedočtu knihu. I největší ptákovinu odzívám do konce (jako důkaz třeba dodat, že jsem přečetla Stmívání i Nový měsíc a až Zatmění jsem po první stránce odložila s tím, že už nemám důvod očekávat, že to nebude 250 stránek nudy a 50 stránek akce proložené nudou), protože mě zajímá, jaké řešení autor vymyslel. Možná jsem opravdu správný člověk pro učitelské povolání, protože ať se děje co se děje, vyučovací hodina se musí dotáhnout do konce. Žáky prostě nesmím před zvoněním vypustit ze třídy, aniž bych to předem hlásila do ředitelny. I kdybych měla nechat celou třídu hrát karty a těm bez buněk na technické obory znovu vysvětlovat látku anebo zbylou čtvrthodinu semináře proklábosit.
Knihu Bohatý táta chudý táta od R. Kiyosakiho jsem odložila asi po třetině. Už jse o tom uvažovala dříve, ale pak jsem se nedopatřením koukla na konec, kde autor přeje čtenářům spoustu peněz, a bylo rozhodnuto.
Argumenty typu "neokrádám lidi tím, že jim dávám nižší platy, než bych mohl, to oni se okrádají sami" mně začaly připomínat argumenty jistého typu zastánců jistých firem fungujících na tzv. multi-level marketingu, popř. pyradimy alias letadla, kteří naopak tvrdí, že "vy ostatní jste hlupáci, chodíte do práce, platíte daně a pak nadáváte v hospodě na nás, kteří děláme byznys". (Možná ti lidi opravdu věří, že dělají druhm dobrodiní, když je natáhnout do pyramidy?) (Samozřejmě že i bohatí platí daně, ale o tom autor prvníh padesát stran taktně pomlčel.) A z tohohle už se mi zvedá žaludek. Jaký je rozdíl v tom, vydělávat si ve čtyřiceti dejme tomu padesát tisíc na vysokém postu v soukromé firmě a vyděláváním si padesáti tisíc multi-level marketingem? Obojí to děláte full-time. Neexistuje žádné "sedím u televize a peníze se mi sypou samy", stejně jako žádné "sedím u televize a u toho hubnu s výrobky teleshoppingu". Člověk musí makat a zaplatit za to jistou cenu.
Odložila jsem knihu a zamyslela se. Je opravdu nutné mít velké bohatství a neustále je navyšovat? Kyiosaki se mimochodem zmínil, že už jako dítě se učil rozumět podnikání, zatímco jeho kamarádi hrálí baseball, a s nejlepším kamarádem z mládí, jehož otec byl Kyiosakiho "bohatým tátou", se dnes vídá dvakrát ročně. Znamená to, že těch dvacet pět nebo třicet let jen pracoval na tom, aby měl své velké bohatsví, které už od jistého bodu roste samo? Je opravdu mezi vlastním podnikáním a "podnikáním" v rámci pyramidoidní hierarchie firem prodávajících tak malý rozdíl?
Jistě, je to všechno o prioritách. Jsou-li u vás peníze až na prvním místě, nebudete mít zábrany investovat vše, čas, možná i známé, kamarády a možná i rodinu. Při nalejvárně do firmy Amway do mě hustili důležitost motivace ("když si vybuduješ dostatečně velkou síť, zaplatí ti to hypotéku nebo auto!") a důležitost peněz. Už v tu chvíli jsem přemýšlela, jestli na tisíc lidí připadá jeden bohatý člověk jen proto, že ti ostatní nemají příležitost, anebo proto, že ti ostatní jednoduše nemají potřebu mít více peněz, než potřebují.
Došla jsem k názoru, že nepotřebuji být bohatá. Stačí mně mít vlastní bydlení (akorát tak velké, aby mi tam vešla knihovna, oblečení, které opravdu nosím, potkaní koutek atd.), zaplatit v pohodě všechny složenky a důchodové připojištění, nemuset se rozhodovat, zda si můžu dovolit nové sandály, protože mně na těch starých včera praskla podrážka, párkrát do roka zajít na operu a do příštího jara si našetřit na hedvábné sárí. Na to, abych nemusela jít poslední týden před výplatou rohlíky a nic nikomu nedlužila, přece nepotřebuji mít miliony v desítkách. Co bych s nimi dělala? Od jistého bodu už je jedno, jestli máte peněz tolik a tolik anebo o něco víc. Nepotřebujete je a utratíte je jen za věci, které zase nepotřebujete.
Ale možná jsem úplně vedle a svět je dneska o něčem jiném. Co vy na to?

Hm.

2009-04-24T08:10:59Z

Obchodníci v centru Ústí nad Labem zabedňovali své obchody, aby je nevyrabovali neonáckové, kteří si pod průhlednou záminkou naplánovali pochod na výročí Hitlerových narozenin. Který mimochodem končil na Lidickém náměstí.
Soudy nebyly schopné jim zakázal ani jednu naplánovanou trasu.
Policie zatkla několik anarchistů, kteří se jako obvykle sešli, aby neonácky zmlátili.
Ve Vítkově neonáckové projeli autem městem a promyšleně podpálili dům romské rodiny, pokud možno tak, aby uvnitř všichni uhořeli. Předpokládám, že pokud budou chyceni a odsouzeni na vraždu malého dítěte, nepůjdou do normálního vězení, aby je náhodou spoluvězni nezmlátili, protože i pro tuhle spodinu společnosti existují nějaké hranice.
Občas přemýšlím, v jakém státě to žijeme.

Druhé Vánoce!

2009-01-09T16:37:07Z

Jupí! Sehnala jsem kabát. Dlouhý, černý, akorát na mě, z aukra, za devět stovek. Černá sice není moje nejoblíbenější barva, ale když se přes ni dá barevná šála... a hlavně MÁM ho! Dorazil dneska ráno. Spolu s županem, který jsem vydražila o víkendu. Vzala jsem jej na sebe, poskládala do kabelky tašku z Gangy a vyrazila na zkoušku. Zkouška dopadla výborně, díky za optání. Cestou z fakulty jsem se zastavila do mého oblíbeného obchodu se spodním prádlem (oblídeného proto, že tam mají prádlo z Úpavanu, které mně jako jediné opravdu sedí) a na Chodově do Datartu, protože můj fén už se tváři životu nebezpečně. Rovnou jsem tam objevila ve výprodeji ruční vysavač, a tak jsem se ku pokladně potácela se dvěma krabicemi. Cestou domů jsem musela na poštu pro dva malé balíčy, ze kterých se vyklubaly mobilníček a nákotník na břišní tance z fler.cz.
A taky jsme zbytek odpoledne seděla, rozbalovala a řešila, kam se krabicemi.
Kdyby mě bavilo nakupování, jestli bych vyrazila do Gangy konečně si tam koupit do kolové polosárí, než mi je někdo vyfoukne.
Mám radost. Kdybych u té zkoušky nezkysla o hodinu a půl déle, než bylo avízováno (čekala jsem, až dozkoušejí ty přede mnou), nezapomněla is s sebou vzít vodu a kdyby mě napadlo vzít si s sebou na zkoušku lodičky a na venek boty bez deseticentimetrového podpatku, byl by to parádní den.
A mimochodem, ještě nemám vybaleno. Hodila jsem programově neuklizené věci na postel, abych je nemohla nechal ležet a nezahrabala se do pelechu.

neviathiel @ 2008-12-30T18:15:00

2008-12-30T18:25:40Z

¨Z Dne, kdy se zastavila Země mně běhá husí kůže po zádech. Ne proto, že by ten film byl až tak dobrý. Spousta lidí z něj byla zklamaná. U nás, ne v USA, kde je Den, kdy se zastavila země z roku 1951 neodmyslitelnou součástí americké kultury a proto chápou, proč se na začátku nelogicky objevila slavná hláška "Klaatu barada nikto", vyznačující se tou zvláštností, že nikdo netuší, co znamená, ale objevila se už leckde, většinou jako vtípek nebo v USA oblíbený odkazd na popkulturní fenomén. Já to chápu taky, původní film je jeden z mých oblíbených. Což ovšem nevylučuje, že jsem se při zaznění hlášky div nesesunula ze židle. No jo. Někam ji vecpat museli. Proč je na začátku a ne na konci, mně během filmu naštěstí nedošlo. A mimochodem mně ani nedošlo, proč ten název zůstal stejný, když děj filmu ne.
(Mimochodem, všimněte si hodnocení těch dvou verzí. Na CSFD to vypadá podobně.)
(Předlohou pro filmy byla povídka Farewell to the Master Harryho Batese, která vyšla v prosincové Ikarii 2002. Nemáte ji někdo náááhodou doma?)
Co mě děsí, je směr, jaký nová adaptace nabrala. Už po shlédnutí traileru se scénami typu stadion a náklaďák jsem začínala tušit. Tušila jsem správně. Nový Day the Earth Stood Still je přizpůsoben nejen době, ale i publiku, v tomto případě duchem příliš nenadaným teenagerům konzumujícím popcorn a kolu a svítícím do tmy kinosálu mobily. Takže k jeho shlédnutí je třeba multikino, kde si patřčině užijete zvuk a obraz. Nic moc víc tam toho totiž neuvidíte. Od původního čistého podání myšlenky jsme se dostali dost... daleko.
Remake filmů se dělá z různých důvodů - konkrétně tady to asi bylo proto, že dřív nebylo dost technických prostředků (ano, je pravda, že Gorta tehdy nešlo vyrobit v trikovém studiu a hrál ho 231 cm vysoký uvaděč losangeleského čínského divadla Lock Martin, který byl fyzicky slabý a měl problém unést robotí převlek, natož uzvednout Patricii Nealovou nebo metr devadesát vysokého Michaela Rennieho), a taky z důvodu jistého pokroku ve vědě (fyzika je stále stejná, ale mezitím vznikla astrobiologie) a technice. Často se remakují dobré filmy, které jsou aktuální i dnes (studená vákla skončila, ale světový mír je ještě sakra daleko) a nezapadly do hlubin archívů proto, že jsou dobré.
Den, kdy se zastavila Země z roku 1951 je zlý film. Nejpozději po první půlhodině vám jako nejsympatičtější postava filmu připadá mimozemský vyslanec Klaatu, i když není zrovna přívětivý, a dokonce chápete, proč dělá to, co dělá, a ještě mu to i schvalujete - i přesto, že nakonec vyjde najevo, proč sem přišel a že robot Gort není hračička. Filmů o tom, že lidi jsou sobecké svině, už bylo natočeno dost. Přesto - kupodivu - je to neobvyklé v žánru sci-fi, kde si můžete dovolit leccos a omlouvat se tím, že přece jde o něco úplně mimo realitu. Klaatuův přístup k násilí a válkám je jednoznačně vysloven (ne ukázán). Má k němu odpor, drží si odstup a války jsou pro něj natolik cizí, že je pro něj existence památníků padlým něčím naprosto překvapivým a nečekaným. Po první hodině začnete mít pocit, že je Klaatu příslušníkem vyspělejší civilizace jen proto, aby mohl hodnotit lidské chování. Musím přiznat, že jeho představitel Michal Rennie byl velmi dobrý herec; i když se usmívá a courá po Washingtonu s malým klukem (kterému nejsou jeho reakce na pro pozemšťany naprosto samozřejmé věci podezřelé), běhá z něj mráz po zádech a působí cize. (Svoji roli sehrává i to, že není známá tvář a ani v tom roce 1951 nebyl.)
Párkrát jsem někde četla narážky na podobnost mezi Renniem a Keanu Reevesem - já tam teda toho moc nevidím (OK... oba jsou tmaví a mají výrazné rysy... oba jsou vysocí a hubení... ještě něco?) a ostatně postava Klaatua prodělala v novém scénáři pár zajímavých změn. Ze začátku má problémy zvyknout si na lidské tělo (jak víme, bylo nám to ukázáno jako pro pitomce, vypadá jako člověk jen proto, že kdesi v himalájích před sedmdesáti lety jakýsi horolezec nedobrovolně a nevědomky poskytl vzorek své DNA) a navíc má telepatické schopnosti, kterými dokáže ovládat přístroje a pravděpodobně i číst myšlenky (to první je jisté, proto nechápu proč na začátku na Gorta mluvil) a jeho proměnu v lidskou bytost přímo sledujeme (další podivná berlička... vylézt z lodi během přeměny je naprostá hloupost). Dobrý pokus o aktualizaci, navíc filmaři si očividně i udělali rešerše (po stránce fyziální a biologické nelze nic vytknout), jenže připadá mně nedotažený.
Vůbec nedotažené je tam leccos. Klaatu se rozhodne opustit vojenskou základnu a pozorovat chování lidí - a stačí mu jedna rvačka na letišti, aby se rozhodl, že lidi za záchranu nestojí, a navíc ještě vyjde najevo, že se po Zemi pohybuje další klaatuovec. Fyzik ve mně občas zvedá oči ke stropu z chyb v překladu. Matematik, nebo spíš logik, mlátí hlavou o opěradlo přede mnou.
Nechci po remaku, aby kopíroval původní film. Do jisté míry kopíruje původní dějovou linii. Klaatu je postřelem, jakmile vyleze z lodi. Nedělá mu problémy zmizet mezi lidmi a jít se podívat, co jsou vlastně zač. Pak se ovšem děj nového a původního filmu rozchází. A tady nastává největší kámen úrazu. Klaatu působí divně. Chová se natolik divně, že se nad tím pozastavíte, i když je to cizí bytost v lidském těle a Reeves odvedl slušný herecký výkon, jenže když nemáte prakticky co hrát, je to dost blbé. Řádění Gorta se spustí samo od sebe, ne Klaatuovou smrtí, a zastaví to sám Klaatu, ne Helen. Rozpad v metalické brouky v tomhle filmu opravdu nemá co dělat. Pak už totiž následuje jen série speciálních efektů, rozpady stadionů a kamionů a podobně. Je to hezké ke koukání, ale po první hodine filmu doporučuji vypnout mozek a jakmile to vypadá na nějaký závažný dialog, zacpat si uši. Tohle se fakt hodně nepovedlo.
Vlastně jsem měla dojem, že laureát Nobelovy ceny, Helenin syn a vlastně i samotný Klaatu jsou ve filmu nějak navíc. Helen samotná taky. Původnímu filmu se dá vytknout fakt, že se v něm neobjevil jediný herec jiné barvy pleti a s výjimkou Helen žádná ženská postava. A nyní? Máme tady sice kluka tmavé pleti, ale jeho postava má k Billymu hodně daleko a většinou leze na nervy. (Ne, Reevesovy malinko přišikmené oči počítat nemůžeme.) Kromě Helen tady ještě máme protivnou ministryni obrany, které je ale jen prodlouženou rukou prezidenta. Helen samotná se sice stala astrobioložkou, ale sama příliš nejedná a ke konci je na ní, aby tím, že je milující matkou a válečnou vdovou, přesvědčila Klaatua že lidi nejsou zas tak beznadějní, místo aby sama šla zastavit Gorta ve chvíli, kdy po Klaatuově smrti začal vraždit vše, co se kolem něj pohne.
(Mimochodem, vážně jsem čekala, že to Klaatu u těch zátarasů nebo aspoň v podminovaném parku koupí. Diváky v sále by takovýhle dějový zvrat aspoň probudil od chroustání popcornu.)
Než jsme dojela domů, film se mi vykouřil z hlavy, takže si nepamatuju, jak je to s tím vysvětlením odvození na tabuli (nestihla jsem tu tabuli přečíst, ale očekávám, že tam byl nějaký reálný fyzikální problém). V původním filmu šlo o problém nebeské mechaniky a Klaatuovo vysvětlení dávalo smysl, kolem tabule viselo asi pět cedulí "Nemazat" a když Klaatu smazal poslední řádek a začal tam něco psát, vyletěla na něj profesorova sekretářka a poté na něj profesor zavolal policajty, aby ve chvíli, kdy Klaatua přivezou, roztržitě zvedl hlavu od rozepsaného vzorce na tabuli s výrazem "jo aha to jste vy" a rovnou se začal vyptávat, co dál s tou rovnicí má dělat. Je to uvěřitelnější než přijít a beze ptaní se přidat. (Chybí tady návaznost... opět.)
Celkově jsem vůbec měla z filmu pocit roztříštěnosti a zbanalizování a absenci zajímavého nápadu, který už bych neviděla jinde. Poselství pro lidstvo - neničte si svou planetu, je vzácná - tak nějak v závěru zaniklo a změnilo se v stokrát omílané "až nastane opravdová krize, změníte se k lepšímu". První polovina filmu byla skvělá. Druhá za moc nestála. Snad kdyby když už změnit děj, tak pořádně...

Sníh, stopy a sny

2008-12-30T17:14:46Z

O Vánocích šla v televizi adaptace Citu slečny Smilly pro sníh od Petera Hoega. Vzhledem k recenzím na CSFD jsem od toho moc nečekala, ale koukat se na to dalo. Děj začíná na Vánoce. Ale vánoční teda zrovna není.
Jsou knihy, které se prostě nedají přeložit na filmové plátno, protože dějová rovina je jen jedna z mnoha. Tvář a hlavně linie očí Petera Hoega napovídají, že má stejně jako jeho hrdinka grónské předky, jeden z jeho dalších románů dodává, že má zkušenosti s dánským internátním školstvím a dokonce se jistou dobu živil jako stevard na lodích.
Filmy jsou tvořeny obrazem a zvukem. Knihy slovy a větami. Při psaní knihy máte větší svobodu; můžete si poskakovat mezi časovými rovinami a nadhazovat myšlenky, aniž by se čtenář muset příliš soustředit. Kdyby náhodou vypadl, prostě se podívá o pár stránek zpátky. Film se sice dá přetočit, ale je to taková nemotorné. Stejně jako zastavovat se a přemýšlet. Kdysi jsem chtěla být kameramanka. Teď je mně bližší to psaní. Už i proto, že mi do něj kecají jen čtenáři.
Stopy ve sněhu neukazují všechno, co by ukázat mohly. Konkrétně Smillin starší bratr je skvělý příklad dopadu dánské politiky v Grónsku; kolem její matky poletují grónské pověry a to už je trochu těžší, ale holt se technici efektů trochu víc nadřou. (Mimochodem, podle mě nejgeniálnější filnové efekty jsou ty ve Forestu Gumpovi.)
Stopy ve sněhu si vlastně na nic víc než krimithriller nehrají.

Stmívání, soumrak či jednoduše večer?

2008-12-30T16:45:51Z

Kina momentálně válcuje film Twilight a divačky jsou z něj prý moc odvařené. Mně tedy odradily plakáty, na nichž mají představitelé milenců naprosto děsnou ránu, ale po zvěsti ve fandomu, že je nová Mary Sue na světě, jsem se rozhodla, že si to přečtu.
Dojmy jsem si vylila na fóru o knihách, ale napíšu něco i sem, protože se tak jako tak chystám napsat i o další horké kinonovince, která... má taky předlohu.

Trilogie Isabella Swanová, nazvaná podle hlavní hrdinky (což už leccos napovídá...), čítá tři knihy: Stmívání, Nový měsíc a Zatmění. Autorka nakonec připsala i čtvrtý díl Rozbřesk, který se točí kolem svatby hlavních hrdinů a rodinného života.
V trilogii jde v první řadě o vztah mezi dívkou Isabellou, která má jistou zvláštní schopnost - nefunguje na ni "magie", kterou ovládají někteří upíři - např. Edward dokáže číst myšlenky všem okolo, kromě ní. Aro Volturi, který dokáže člověku doslova "proskenovat" mozek a přečíst si kadou myšlenku, která ho kdy napadla, na ni taky nemůže. Alice, Edwardova "sestra", zase vidí do budoucnosti a ja jediná dokáže své schopnosti aplikovat i na Isabellu.

Dočetla jsem první díl a dostala se cca do poloviny druhého a pak jsem to načas odložila. (Málokdy odkládám knihy...)
Isabella Swanová, podle které je celá trilogie pojmenovaná, vykazuje vlastností tzv. Mary Sue hrdinek, ale není tak docela plochá. Nechává se oslovovat "Bello". Přistěhuje se do jiného státu a vzbudí pozdvižení. Nechápe, co na ní kluci vidí a co na ní vidí i její budoucí kluk. Přátelí se s upíry i vlkodlaky a nemá s tím problém, zatímco upíři a vlkodlaci ano. Je ochotná obětovat pro své rodiče vlastní život. Navíc má velmi lákavou vůni a jakousi bariéru proti čtení myšlenek a vůbec všemu, co upířu umějí. Její společenský život je chabý, připadá si "jiná" a často si čte nebo se učí, takže se s ní čtenářky, jejichž věk začíná jedničkou, dokážou bez potíží ztotožnit. Nemá žádnou vyložně špatnou vlastnost - je nemotorná, ale to špatná vlastnost není. Nový měsíc jsem četla jen kvůli Alici a Jacobovi (doufala jsem, že se dozvím víc o Alici, což se nestalo, naštěstí aspoň Jacob nějaký ten prostor dostal) a už v tu dobu jsem si říkala, že je hlavní hrdinka snad padlá na hlavu a naprosto povrchní, že pro ni neexistuje nic jiného než její kluk, který se na ni navíc vykašlal.
Upíři jsou kapitola sama pro sebe. Mají kromě nesmrtelnosti zvláštní schopnosti (někteří). Navíc na konci prvního dílu je docela jasně otevřena cesta pro pokračování - James je po smrti, ale ještě je tady Victoria (a bude tady ještě v třetím díle). Trochu to budí doje nastavované kaše.
Zato vlkodlaci jsou roztomilí. Trochu mě zklamalo, že jsou lidem neškodní a naopak je chrání před upíry, no a jednoduše je to banda pažravých chlapců patrně v zamrzlé pubertě. To je asi jediné, co se mi líbilo. Jacob je vedle Alice jediná postava, kterou jsem opravdu měla ráda.
Co se mi nelíbí, jsou autorčiny rozjezdy ve stylu HP, kde se hromadí záhady a řešení nepřichází. Jenže načasování je dost blbé - čtenář ví, v čem tkví záhada, tak o padesát stran dříve než hrdinka. Po rozjezdu se náhle zrychlí tempo děje - co jsem zatím četla, je struktura stejná i u Nového měsíce. Nastena zlom, který posune děj jiným směrem, ale ten zlom je docela hodně velký. V Stmívání jde o náhlý příchod agresivních upírů, v Novém měsíci Edwardovo zmizení. V Novém měsíci je to aspoň trochu provázáno, ale ve Stmívání je to skoro stylem "spadla skála a zabila je".
Přečetla jsem nakonec i Nový měsíc a... zase jsem měla pocit, že čekám a čekám a nic, prostě nic. Nepříliš uvěřitelné zvraty a chování postav (kamarádka to nazvala "krutým dramatem o vztahu dvou mentálně postižených lidí se sklonem k paranoidním bludům" a u některých dialogů mám přesně tenhle pocit...). Připadá mně to jen jako další upírská romance nic moc kvality, jakých vídám tucty v českém fandomu. Zvláštní schopnosti, velká převeliká láska... nic objevného. Autorka v NM cituje z "Romeo a Julie" a na začátku Zatmění se objevilo pár odkazů na "Na Větrné hůrce", ale popravdě, trilogie Isabella Swanová se ke klasickým příběhům o lásce a krutosti nezařadí, protože jim nesahá ani po kotníky (název "stmívání" místo obvyklejšího "soumraku" je tak docela trefný... kniha si hraje na něco, co není).
Jediné, co mi z druhého dílu utkvělo v paměti, je vtipně pojatý časový skok na konci jedné z kapitol. Když se ke konci Nového měsíce vrátil Edward, už se mně tak zprotivil, že jsem ani nedala šanci třetímu dílu, který začínal zase stejně jako ty předchozí a dalo se čekat 200 stran o ničem. (A navíc se obávám, že dojde na erotičtější pasáže, popsané se stejnou směšnou banalitou jako ty líbací a jako to mimochodem dělá spousta 15letých holek ve fandomu. Možná se obávám zbytečně, protože autorce je 34 a má rodinu, takže na rozdíl od těch holek o sexu ví leccos nejen z teorie.. :) )

Když to shrnu, nedoporučuji tuto trilogii číst nikomu, komu už bylo dvacet. Je to jedna z knih určená pro specifický věk, a to plus mínus šestnáct. A pokud se vám nelíbil Harry Potter, nebude se vám asi líbit ani tohle - jde opět o něco mezi fantasy a městskou fantasy, paralelní svět těsně spjatý s naším.
Mánie kolem tohohle "fenoménu" jen potvrzuje, že davové šílenství nikdy nevznikne kolem něčeho opravdu dobrého. Koho zajímá třeba Pullmanova trilogie Jeho temné esence? Anebo knihy J. R. R. Tolkiena (říkám knihy, ne filmy plné hezkých kluků)?

Měla bych

2008-11-09T22:58:44Z

Měla. Jo. Jenže mezi "měla bych" a "jdu to udělat" je pěkně dlouhá cesta a někdy na ní potkáte stopku s odbočkou.
Moje snaha dokončit jednu rozdělanou věc skončila skoro návratem do fandomu. Skoro. V tom smyslu, že už tam na mně nikdo není zvědavej. Anebo je, ale nějak při těch prvních a posledních rozhovorech po ICQ zjišťuji, že chybí proč, chybí o čem. Ne, nepřipadám si odstrčeně, nepřipadám si jako vysloužilé strašidlo. Je to jen takový ten nostalgický smutek, divný pocit té obyčejné mezi těmi skvělými a úžasnými. Nejvyšší čas to zase zabalit. Měla bych se vykašlat pro psaní pro nikoho a na marné snahy oživit Budeč, Měla bych místo toho napsat ty potkaní povídky, o které byl zájem jetě předtím, než mě to napadlo. Měla bych místo toho updatovat stránky, na které skutečně lidi chodí, protože jsou plné paktických informací. A taky ty, které jsou zajímavé.
Měla bych si co nejdříve vyřeši studijní povinnosti, které bohužel ještě nehoří jasným plamenem, ale až budou, bude to průser. A taky to leze do peněz. Fakt. To protože čas jsou peníze a žere to čas.
Měla bych uděla tlustou čáru za minulostí. Už se o to snažím déle než rok. Jenže nejde. Už jsem prostě v koncích.
Měla bych si konečně přečíst knížku o zdravé výživě, udělat si seznam a nakoupit si zásoby jídla. Pak už za jídlo ušetřím oproti dřívějšku docela dost. Jo, ale chce to tu počáteční investici. Musím mít peníze, abych mohla šetřit. Ach jo.
Měla bych. Jo. Měla.
Už si to říkám druhý měsíc.
Ale už jsem aspoň sehnala někoho, kdo mně na míru ušije zimní kabát.

Ehm

2008-10-19T20:09:48Z

Vidím, že jsem sem už nenapsala docela dlouho. A věru pro mě to nebyly nudné dva měsíce. Nijak akční nebyly, ale veselé také ne. Boj s nepříjemnou a život značně omezující nemocí, hledání privátu, vzdaná státnice, nějak udělaná poslední zkouška a uzavřený ročník, boj s nečekaně se objevivší další zdravotní komplikací, která trvá doteď a díky ní jsem prakticky ještě nezačala semestr, boj se setrvalými zdravotnímu problémy Sáry, které více než dva měsíce chrchlala a vyléčil ji až Ronaxan a návrat mezi klientelu naší pražské veterinářky. (Čímž nechci nijak shazovat veterináře v jižních Čechách, jen holt nemají její zkušenosti a někdy ani nejsou na potkany vybavení.)
Nečinnost je ubíjející. Kvůli nemoci nemůžu pracovat (leda tak z domova), celý říjen mám mít praxi, na kterou jsem nemohla nastoupit (takže ji budu dohánět v listopadu, tzn. nemůžu v listopadu chodit do práce... a že bych ty peníze docela potřebovala), jazyky mně nevycházejí do rozvrhu, takže na ty taky nechodím... A tak jsem v rámci zachování duševní rovnováhy dočasně utekla do říše magie a iracionálna a stvořila povídkový cyklus Zpětný náraz. Název mně vymyslela Aries, protože mně názvy dost nejdou.

A další meme

2008-09-10T16:18:53Z

1. Comment on this post.
2. I will give you a letter.
3. Think of 5 fictional characters and post their names and your comments on these characters in your LJ.

Já dostala P od Kleio (spiritofdream ).

1) Potter Harry - kdo by ho neznal? Já ho znám až moc, už ho ani nějak nemusím :)))
2) Perry Mason - seriál míval kolísavou úroveň, ale jeho musíte mít rádi
3) Poole Frank (2001 A Space Odyssey) - 35letý astronaut s židovskou krví, o trochu sympatičtější a lidštější kolega Hala a Davida Bowmana. Strašný náraz a o to horší probuzení (ale aspoň že nějaké).
4) Pulaski Catherine (Star Trek: TNG) - startreková doktorka (moc si už nepamatuju, sledovala jsem to snad před 10 lety)
5) Peter Parker - jeden z prvních komiksových hrdinů, který měl už od začátku kreslivé éry duši.

Meme zkopírované od Dangerous

2008-09-08T11:17:28Z

01) Bold what is true about you.
02) Underline what is half true.
03) Italicize what you wish was true about you.
04) Add one true thing about you to the end of the list.
06) Ask me anything about the bold/italicized/underlined - můžete a nemusíte. :)

• I miss somebody right now.
• I don't watch much TV these days. Prakticky vůbec.
• I own lots of books. Už to počítám na metry, ne na počty
• I wear glasses or contact lenses.
• I love to play video games.
• I've tried marijuana.
• I've watched porn movies. (Ehm... jen jeden a to desetiminutový...)
• I have been the psycho-ex in a past relationship.
• I believe honesty is generally the best policy. Ano, jsem možná ještě ve 24 naivka. Ale jsem přesvědčená, že jen nevinné lži nikdy neprasknou.
• I curse sometimes. (Dnes už výjimečně, ale bývala jsem sprostá jako dlaždič.)
• I have changed a lot mentally over the last year.
• I carry my knife/razor everywhere with me.
• I have broken someone's bones.
• I have a secret that I am ashamed to reveal.
• I hate the rain.
• I'm paranoid at times.
• I would get plastic surgery if it were 100% safe, free of cost, and scar-free.
• I need/want money right now.
• I love sushi.
• I talk really, really fast.
• I have fresh breath in the morning.
• I have long hair.
• I have lost money in Las Vegas.
• I have at least one sibling.
• I was born in a country outside of the U.S.
• I have worn fake hair/fingernails/eyelashes in the past.
• I couldn't survive without Caller I.D.
• I like the way that I look.
• I have lied to a good friend in the last 6 months.
• I am usually pessimistic.
• I have a lot of mood swings.
• I think prostitution should be legalized.
• I slept with a roommate.
• I have a hidden talent.
• I'm always hyper no matter how much sugar I have.
• I have a lot of friends.
• I have kissed someone of the same sex.
• I enjoy talking on the phone.
• I practically live in sweatpants or PJ pants.
• I love to shop and/or window shop.
• I'm obsessed with my Livejournal.
• I don't hate anyone. I dislike them.
• I'm a pretty good dancer.
• I'm completely embarrassed to be seen with my mother.
• I have passed out drunk in the past 6 months.
• I've rejected someone before.
• I have no idea what I want to do for the rest of my life.
• I want to have children in the future.
• I have changed a diaper before.
• I have a lot to learn.
• I am shy around a person of the opposite sex.
• I’m online 24/7, even as an away message.
• I have at least 5 away messages saved.
• I have tried alcohol or drugs before. Drogy nee.
• I have made a move on a friend's significant other or crush in the past.
• I own the "South Park" movie.
• I have avoided assignments at work/school to be on Livejournal.
• I enjoy some country music.
• I would die for my best friend(s).
• I'm obsessive, and often a perfectionist.
• I have used my sexuality to advance my career.
• Halloween is awesome because you get free candy.
• I have dated a close friend's ex.
• I am happy at this moment.
• I’m obsessed with guys.
• Democrat.
• Conservative Republican.
• I am punk rockish.
• I go for older guys/girls, not younger.
• I study for tests most of the time.
• I tie my shoelaces differently from anyone I’ve ever met.
• I can work on a car.
• I love my job.
• I am comfortable with who I am right now.
• I have more than just my ears pierced.
• I walk barefoot wherever I can.
• I have jumped off a bridge.
• I love sea turtles.
• I spend ridiculous amounts of money on makeup. Kupuji dražší kosmetiku, ale ne zbytečně.
• I plan on achieving a major goal/dream.
• I am proficient on a musical instrument.
• I hate office jobs.
• I went to college out of state.
• I am adopted.
• I am a pyro.
• I have thrown up from crying too much.
• I have been intentionally hurt by people that I loved.
• I fall for the worst people and have been hurt every time.
• I adore bright colors.
• I usually like covers better than originals.
• I hate chain theme restaurants like Applebees and TGIFridays.
• I can pick up things with my toes.
• I can't whistle.
• I have ridden/owned a horse. Jezdívala jsem.
• I still have every journal I’ve ever written in.
• I talk in my sleep.
• I've often thought that I was born in the wrong century.
• I try to forget things by drowning them out with loads of distractions.
• I wear a toe ring.
• I have a tattoo.
• I can't stand at LEAST one person that I work with.
• I am a caffeine junkie.
• I am completely tree-huggy spiritual, and I'm not ashamed at all.
• If I knew I would get away with it, I would commit at least one murder.
• I've cosplayed or know what cosplaying is.
• I have been to over 15 conventions.
• I will collect anything, and the more nonsensical, the better.
• I enjoy a nice glass of wine with dinner.
• I'm an artist. I like to draw.
• I am ambidextrous.
• I sleep with so many stuffed animals, I can hardly fit on my bed.
• If it weren't for having to see other people naked, I'd live in a nudist colony.
• I have terrible teeth.
• I did this Meme even though I wasn't tagged by the person who took it before me.
• I have more friends on the internet than in real life. Těžko posoudit, oo se to překrývá. Lidi, které znám z internetu, znám i v reálu, a internet používám ke komunikaci s přáteli.
• I have lived in either three different states or countries.
• I am extremely flexible.
• I want to own my own business.
• I smoke.
• I spend way too much time on the computer.
• Nobody has ever said I'm normal.
• Sad movies, games, fics and the like can cause a trickle of tears every now and then.
• I am proficient in the use of many types of firearms and combat weapons.
• I like the way women look in stylized men's suits.
• I don't like it when people are displeased or seem displeased with me.
• I have been described as a dreamer or likely to have my head up in the clouds.
• I have played strip poker with someone else before.
• I have had emotional problems for which I have sought professional help. (Já ho nevyhledala...)
• I believe in ghosts and the paranormal.
• I can't stand being alone.
• I have at least one obsession at any given time.
• I weigh myself, use the toilette, and then weigh myself again.
• I consistently spend way too much money on obsessions-of-the-moment.
• I'm a judgmental asshole.
• I'm a HUGE drama-queen.
• I have travelled on more than one continent.
• I sometimes wish my father would just disappear.
• I need people to tell me I'm good at something in order to feel that I am.
• I can speak more than one language.
• I can fall asleep even if the whole room is as noisy as it can be.
• I would rather read than watch TV.
• I like reading fact more than fiction.
• I have pulled an all-nighter on an assignment I was given a month to do.
• I have no piercings.
• I have spent the night in a train station or other public place.
• I once spent Christmas completely alone because there was a miscommunication on which parent was supposed to have me that night.
• I've been married and am now divorced.
• There have been times when I have wondered "Why was I born?" and may/may not have cried over it.
• I like most animals better than most people.
• I own a collection of retro games consoles.
• The thought of physical exercise makes me shiver. Tělocvik jsem odmala nesnášela, tedy ten povinný.
• I have hit someone with a dead fish.
• I have written/read erotic stories.
• I am compulsively honest.
• I was born with a congenital birth defect that has never been repaired.
• I have danced topless in front of dozens of complete strangers. And not been ashamed.
• I have gone from wishing I was a boy to reveling in being a girl to feeling like a boy again in the span of five minutes, and not cared a whit for my actual sex.
• I am unashamedly bisexual, and have different motivations for my desires for different genders.
• I sometimes won't sleep a whole night or eat a whole day because I forget to.
• I find it impossible to get to sleep without some kind of music on.
• I dislike milk.
• I obsessively wash my hands.
• I always carry that something significant around with me.
• Sometimes I'd rather wear a wig in day-to-day life than use my own hair.
• I love talking about myself to the point where I need to be stopped.
• I often sing whenever I can and I'm good at it too.
• I have experienced some type of traumatic abuse in my lifetime.
• I've experienced visions and dreams which I know/believe are from my past life.
• I have deja vu so vivid that I feel faint.
• I love Harry Potter.
• My parents are not together.
• I don't believe in love.
• I hate people who walk incredibly slow.
• I have extreme contempt for the vast majority of people.
• Sometimes I don't shower before work. Zdravotní důvody...
• To me, procrastination is like a disease!
• I want to sleep now.
• I enjoy watching two guys kissing each other.
• I am a typical Gemini born.
• The more I searched the less I've found.
• As a child I was a huge crybaby.
• I'm feeling alone very fast.
• I'm living in a fairytale and I'm the noble Princess, who saves the day!
• I always have to spell my (real) name.
• I want to die in my sleep.
• I have a strange laugh.
• If they let me, I can sleep 12 hours in a row.
• I wish I could transform myself into a boy every now and then.
• I dance in the rain and don't feel like a fool.
• I have a favorite stuffed animal that I will not ever get rid of.
• I sing 80's hair metal songs into my hairbrush on a daily basis.
• I have a speech disorder.
• I'm infatuably attracted to men with long, blond, curly hair.
• I sometimes have the urge to take a shot of whiskey or open a can of beer at odd times in the day.
• I have a weakness for guys with nice bodies.
• I plan to move to another country at some point in my life.
• Ever wanted to be a certain fictional character.
• My dreams are so vivid, they feel real.
• I'm a huge geek, the comic-book and video game kind, not the smart kind.
• I can get jealous easily!
• My computer and hard drive are pretty much my most prized possessions.
• I prefer to buy CDs than download music, free or otherwise.
• I haven't had my first kiss yet.
• I have had teeth pulled.
• I listen to music in at least five different languages.
• I think boys/guys/men are icky.
• I prefer dim lights or candlelight to bright lights
• I fully acknowledge that I love lame jokes, because they're lame.
• I get happy when I buy food on sale.
• I can find beauty and something to love in anything around me.
• Desperate to find where I belong
• I am a home-owner.
• I more often feel like an outsider than that I belong.
• I'm very spiritual, but not religious at all.
• I've been to 10+ concerts in my life.
• I worry a lot about my future, but at the end of the day, I know I'm going to get everything I'm working for.
• I own 20+ band related clothing items
• I'm absurdly nervous around beautiful people.
• I don't believe I can be fully happy unless I'm crushing/in a relationship with someone.
• I'm angry at someone and they don't know it.
• I recently failed some exams, for the first time in my life.
• I am more than likely to get married to a guy I will never love because he’s rich
• I don't feel like I have any talents at all some times. Other times, I feel on top of the world.
• When I/they are away, I miss my siblings more than my parents.
• I am so awfully afraid of what future brings and that I will die alone and as virgin.
• I will never have children, and I'm happy with that.
• I see my future in just making the best of who I am.
• I like to know someone's sexual orientation and I mean it in a good way.
• I donť like European fashion. I wear clothes from Asia and have 4 half-sarees.

Ehm... rudnoucí smajlík

2008-09-08T10:03:50Z

Hluboce se tímto omlouvám všem, kterým jsem slíbila drabble. Snažila jsem se. Zkoušela jsem to, přepočítávala slova, znechuceně vyhazovala vzniklé paskvily. Problém je v tom, že jsem nechtěla zůstat od té srandy stranou, ale nejsem schopná nic nového vymyslet a napsat. Tak je to.

neviathiel @ 2008-09-08T11:41:00

2008-09-08T09:42:09Z

Proč to krucinál nežere háčky???

Ohlédnutí

2008-09-08T09:31:01Z

Asi před týdnem, při dokončování velkého úklidu a vyhazování či archivování (do krabic na půdě, o kterých nevím, jestli je ještě někdy otevřu) památek na středoškolské a bakalářské studium, jsem v poslední polici, šedesátce hned u dveří a u země, objevila průhlednou složku s několika desítkami listů rukopisu (nepočítala jsem to, ale po přepsání to vydalo na 19 stran). Věděla jsem, že někde ji mám, ale netušila jsem, že je zrovna tady.

O polici níž se povalovaly listy s mým rukopisem, které jsem tam házela, když jsem je přepsala do počítače. Ten štos měl na výšku skoro deset centimetrů. Třetina z nich byla ještě áčyřková a popsaná různými druhy a barvami inkoustu podle toho, co mně přišlo pod ruku. Pak jsem zjistila, že mám v sobě ne smysl, ale potřebu jistého řádu a taky že ápětka je praktičtější než áčtyřka. Nejdříve jsem psala pilotkami, které používám dodnes na poznámky z přednášek, pak jsem si na psaní jiného druhu pořídila gelovky - taky modrou, zelenou a černou. Jenom co se týče frekvence používání, je třeba první dvě barvy u gelovek prohodit. U věcných poznámek používám modrou na psaní, zelenou na podtrhování a rámečky a černou na odrážky, šipky a jiné značky. Gelovky používám podle toho, jak se hodí k danému textu. Nejraději píšu zelenou.
Na horní list se už prášilo. Už asi dva roky. K tomu, co už jsem převedla do elektronické verze, jsem se nikdy nevrátila.
A tak jsem dnes asi polovinu té hromady protáhla skartovačkou, kterou mně v květnu koupila mamka jakožto nejoriginálnější dárek k narozeniním. O pár hodin později jsem měla zjistit, že se při kontaktu s vodou inkoust z gelovek rozpíjí. V tuhle chvíli jsem ale občas náhodně přečetla odstavec, zkontrolovala tloušťku další várky, škrrrrrr, další náhodné sáhnutí do hromady, tentokrát do áčtyřek, které jsou měkké a dám je do horní vrstvy, aby se po ní potkanům dobře chodilo, no ne, vůbec si nevybavuji, že jsem tehdy ve čtyři ráno v třetím patře na prvním bloku koleje Větrník, uprostřed zkouškového jako obvykle vymeteném, psala Když padají hvězdy na papír. Pár milých vzpomínek. Nostalgie. Samé dokončené věci, a pokud ne dokončené, pak přeložené na další stanoviště. To, co ještě bylo ve složce, jsem na hromadu přihodila až poté, co jsem to přepsala do počítače.

Nesnáším nedokončené věci. A asi tuším, co bylo tím impulzem, který mně donutil k inventuře a vyhození hromady zbytečností, ale to sem nepatří. Prostě a jednoduše jsem náhodou objevila rozepsanou, do počítače dosud nepřepsanou povídku. Nějak jsem se tehdy - před víc jak rokem a půl, ksakru! - zasekla a nedokázala s tím dále hnout. A to i přesto, že její námět a přinejmenším polovina vznikla v hlavě Aries. V počítači mám dosud uloženou konverzaci po ICQ, kterou jsme vedly skoro celý první víkend v prosinci 2006. Říkám skoro jen proto, že jsme taky někdy musely jít spát nebo jíst.
Ne že bych na to pak zapomněla, to já nikdy. Občas jsem si na ni vzpomněla, vynadala si a za nějakou dobu to pustila zase z hlavy, protože nejen psaním živ je člověk, a popravdě, dva měsíce po tom šíleném maratonu na ICQ jsem zjistila, že jsem na konci svých možností. Náraz na deadline pěkně bolel. Život mně už tolikrát brutálně nafackoval,
Nenaučila jsem se nikdy psát na úrovni skutečné literatury. A pracovala jsem na to spoustu let, snad deset. Další nedokončená práce. Už jsem psala, že mně to štve? Nedopsané povídky mezi to patří taky. Obzvlášť začátkem prosince 2007 jsem si připadala jako prvotřídní blbec.
A pak jsem se ocitla zpátky u našich a nemocná, čekala na mně místo brigády a hledání bytu v Praze hromada beden na vybalení (některé ztracené něco objevuji ještě teď, a to jsem se stěhovala z koleje koncem července) a hromada mnohaletého bordelu na uklizení (to protože na ten prach se nedalo koukat a potřebovala jsem vyklidit další polici na oblečení a další dvě na knihy) rozstrkaného všude po pokoji. A jak jsme si tak dělala pořádek v životě a kolem sebe, našel si mě můj opuštěný rukopis a donutila jsem se zapracovat na jeho dokončení. S Aries jsme navázaly na dlouho opuštěnou práci překvapile hladce. Přiznám se, že se mně do toho nechtělo. Pořád ještě vidím, že to není ono, možná to už nikdy ono nebude, protože pokud jsem opravdu měla na psaní talent, tak už ho asi nemám.
Vlastně to nezačalo rukopisem. První podněty přišly už dříve a asi i díky nim jsem si na povídku párkrát vzpomněla a nebýt toho a nebýt zoufalého nedostatku papíru na skartování do klece, asi bych složku hodila na ten štos popsaných papírů a zapomněla na ni.

Před pár týdny - nejsem si ani jistá, jestli to nebylo ještě před stěhováním - jsem se s mamkou dívala na detektivku v televizi (žádný rychlokvašený seriál s těžké uvěřitelnými prvky, ale opravdovou detektivku) a protože ženy nemají problém dělat více najednou, jsem během sledování začaly rozebírat představitele hlavní role. Mamce připomínal jiného herce, já tvrdila, že ten to určitě není. Jméno v titulcích mně praštilo do očí. (A opravdu jsem nestrávila půl filmu přemýšlením, odkud je mi povědomý. Nee. Vůbec mně povědomý nebyl.) Okamžitě jsem si vzpomněla, jak jsme s Aries googlily obrázky a fotky (proč to nepřiznat, můj život by se krapet zjednodušil, kdyby lidi žádné ksichty neměli a aby se mně obraz postavy v hlavě nerozpadl, potřebuji mít po ruce obrázek, který si sama nakreslit neumím). S jedním jedincem jsme měli obzvlášť problém, a Aries nakonec došly nápady, takže tam naklepala jméno a vyskočila jí tam fotka z nějakého filmu. Já jsem zvědavý člověk, takže jsem si našla, jak se ten chlap jmenuje, a na jména mám o dost lepší paměť než na ksichty. (Neměla jsem to dělat, protože jsem při té příležitosti zjistila, z jaké bejkárny ta fotka pochází. Kdysi jsem na ni viděla trailer. Uaaa.)

Někdy předtím nebo potom, co jsem našla rukopis povídky, jsem si prohlížela knížku Čemu věří slavní a mamka mně doporučila rozhovor s Vladimírem Hronem. A tam, černý na bílém, byl kousek životní filozofie pana Hrona, který se týkal jeho až workoholického nadšení pro práci. Máte-li talent dělat cokoliv pro ostatní - třeba je bavit - předurčuje vás k tomu, abyste jej nenechali ležet ladem. Možná je to nějaký druh služby Bohu. Když očekáváte ocenění, je to na nic. Lidé kolem mně říkají, že jsem poslední měsíce v doprovodu nemoci začala dozrávat, ale nemám stále jasno v tom, kde tkví můj talent a jestli už se projevil. Ale začala jsem pochybovat. Co když jsem zahodila svůj talent a svoje schopnosti jen kvůli tomu, že mě moje rodina naučila se za svoji práci stydět a že narážím na lidi, kteří mi snad ze závisti házeli klacky (a někdy spíš lejna) pod nohy? Není naopak tohle důkaz mé neschopnosti?
Někdy mně napadá, že jsem vlastně s psaním nikdy tak docela neskončila. Jen jsem přejela na jinou kolej. Místo fanfiction a pokusů o originální tvorbu píšu články o potkanech a jejich chovu a diplomku. Nedávno mně kdosi napsal na stránky mých potkanů návrh, jestli bych nechtěla napsat knihu potkaních povídek. Překvapilo mě to, ale ne zase nějak moc. Řemeslo v ruce mám - stačí podívat se na to, co mně poslali méně zkušení k betareadu, a vidím jejich škobrtnutí, tápání a chyby tak jasně, jako tu lampu napravo ode mě.
Díky ta ten kopanec, pane Hrone.

Všechno nejlepší, holky!

2008-05-18T07:37:55Z

e_danae má narozeniny dnes. aliceingarden pozítří. spiritofdream měla včera.
Já zítra, podle rodného listu pozítří. (Rodný list je ale v letním čase a ten nemám ráda, protože poledne je v jednu a ne v poledne.)
Nějak moc haluzí na jeden půlrok.
Přeji hodně úspěchů a zdraví. Hlavně to zdraví, to je nejcennější dar, jaký vám Bůh dal.

Pohroma!

2008-04-10T20:16:19Z

Takto pojmenoval kamarád jednu fotku z nedělního potkanářského srazu, na které se nacházelo na rohovém stole asi devět potvůrek.
Mně tohle slovo vytanulo na mysli ve středu dopoledne. Seděla jsem v hlavním fyzikálním kabinetu, opakovala si důkladnou přípravu z předchozího večera a horečně přemýšlela, co budu sakra dělat.
Přišla jsem totiž už na osmou hodinu, protože tu první měla mít moje fakultní učitelka volno, takže jsem měla čas vyzkoušet si předem pokusy a pořešit přípravu. Na samotnou hodinu už měla být pryč, což mj. znamenalo, že se nedostanu k počítači, který se používá na každé hodině. Ale. ALE.
Učitelku nečekaně odvolali na suplování. Předtím stihla prohledat polovinu kabinetu a nenajít potřebné pomůcky na hodinu. Ukázala se narychlo dvakrát s tím, že snad stihne přijít o velké přestávce. Nestihla. Volno měla její kolegyně, kterou jsem o jednu potřebnou a nenahraditelnou pomůcku požádala. Na to ostatní jsem vymyslela pokusy z volné ruky (tzn. prakticky bez pomůcek - potřebovala jsem na ně jen svíčku, Petriho misku a padesátníky v peněženkách studentů). Jenže rámeček na povrchové napětí se ne a ne objevit. K některým skříním se nenašly ani pasující klíče. Ještě lepší. Přípravu jsem nestihla zkonzultovat. A čekala jsem kontrolu z fakulty. Zatracená práce! Už ta na matematiku přišla neomylně na moji nejhorší hodinu.
Doktora M. dorazila a z vrátnice ji neomylně poslali do jiného kabinetu. Což by nebyla nijak významná věc, kdyby si učitelka, která ji navedla ke mně, nevzpomněla, že její kolegyně má ve skříni sadu rámečků na povrchové napětí. Skvěle! Tohle byl jediný problém, co jsem nezvládla vyřešit. Ještě jsem přemýšlela, jak to udělat s časem, abychom nestrávili hodinu blbnutím s bublinami a házením mincí na vodu. Doktorka M. mně ochotně nabídla, že mi s hodinou pomůže, když jsem měla takovou smůlu.
Dorazily jsme do třídy ještě o přestávce, protože odnést pomůcky najednou nešlo. Tříeda byla prázdná. Zvláštní, čekala bych, že už tam budou usazení aspoň někteří... Fyzikář z jiného kabinetu odchytil na chodbě jednoho žáka a zjistil, že na suplu je bůhvíproč napsáno, že hodina není. Studenti v yužili administrativního zmatku a hned po té předchozí se pilně rozprchli ze školy na všechny strany, abych je náhodou nestihla začít shánět.
Takovou pointu prostě nevymyslíte.

Řekněte NE jaderné energetice???

2008-04-02T17:39:28Z

Beseda s členem sdružení Jihočeští taťkové mně přiměla začít googlit na téma Černobyl. A narazila jsem na srdceryvnou agitku Greenpeace. Mám dojem, že v ostatních částech stránky jsou uvedeny ne zcela pravdivé informace. Anebo přinejmenším je tam uvedena oficiální verze, která nahrává ekologickým aktivistům a zbavuje odpovědnosti sovětský socialistický režim. Přiznám se, že do dneška jsem taky znala jen tu oficiální verzi.
Nic o výpadku elektrátny ve Voroněži, nic o experimentu synátora nějakého hlavouna v ÚV, kterého se neodvážil černobylský ředitel poslat do háje, protože měl proč se obávat následků, nic o tom, že na ostatních třech blocích se pracovalo ještě 14 let, než byla elektrárna definitivně uzavřena. O testech bezpečnosti dokončených oficiálně a neoficiálně nedokončených kvůli plnění plánu tam psáno je. O informačním embargu taky. Ale nevím nevím, jestli za tohle může jaderná energetika.
Nevím, kde vzali ta čísla... oficiálně nebylo zveřejněno, kolik lidí z ozbrojených sil tam vláda poslala. Ale tak odhad se řádově neliší od toho, co nám onen pán řekl. Nechtěl se o tom moc bavit. Což plně chápu, protože slyšet takovéhle věci a přitom i znát místo katastrofy není nic, na co by člověk rád vzpomínal.
A tak si spíš myslím, že dalším Černobylům nezabrání zákaz používání technologie jaderných reaktorů, dokud budou existovat lidé přesvědčení, že za totality bylo líp, a navyšovat podíl zastánců socialismu a kdovíjakých dalších totalitních režimů ve vládě. (Ale jděte. Proč by se KSČM jmenovala KSČM, kdyby nechtěla být jinak spojovaná s KSČ?)
A mimochodem, opravdu si myslíte, že může jaderný reaktor vybouchnout jako atomovka? A víte, že se to dosud nikdy nestalo?
(Opravdu. Reaktor se sice přehřál, ale to, co tam bouchlo, byla chemická reakce vodíku s kyslíkem, které se k sobě dostaly potom, co přetlak par v reaktoru vyrazil víko.)

Veselé Velikonoce!

2008-03-23T13:22:53Z

A rovnou přikládám i přáníčko pro ty, na které nemám email. Tentokrát jednoduché, decentní a doufám že se vám bude líbit, když jsem si s ním dala tolik práce (půjčit si tatar od souseda, někomu z ledničky dočasně ukrást vejde, roztáhnout ručník a pak se snažit vyznat ve Photoshopu :) ).
Na Velikonoce jsem zůstala na koleji. Málo času, hodně práce, trocha nejistoty a pár problémů technického rázu.

Že tam něco chybí? Něco zlatavézo, rezavého? Pravdu díte. Fotit se to nechtělo.

Normálnost se nenosí

2008-03-14T13:36:50Z

Když jsem byla o víkendu u rodiny, zahlédla jsem upoutávku na seriál Ošklivka Katka. A kdyby jen v televizi, v týdnu na mně jedna vybafla na zastávce autobusu z billboardu. Nesleduji telenovely - české ani jihoamerické - a z Ošklivky Betty si pamatuji hlavně nadšené pištění spolužaček každé ráno od úterka do pátku.
Chápu, že existují ženy, které nosí brýle, mají fixní rovnátka, nekvalitní vlasy, velká znamínka, pár kilo navíc/žádné tvary a jiné odchykly od ideálu. Neříkám vady, protože je to zavádějící slovo stejně jako tvrdit, že údaj "mám metr sedmdesát plus mínus centimentr" znamená, že jsem určitě udělala o ten centimetr chybu. A jsou taky ženy, které mají to štěstí, že zrovna odpovídají momentálnímu ideálu krásy, aniž by musely utratit spoustu peněz za make-up, plastické operace a lékařské zákroky.
Nechápu ale, co sledují televizní producenti tím, že normální, tedy nedokonalé ženy prohlásí za šeredné a ty dvě tři procenta šťastlivek za krásné. Obzvlášť když na konci celou dobu zjevně slepé a blbé okolí zjistí, že když si "ošklivá" sundá brýle a rovnátka, stihne se ráno osprchovat a namalovat a obléct si to, co jí sedí, najednou je z ní krásná. Podobné seriály sledují většinou mladí lidé mezi deseti a dvaceti lety, kteří jsou snadno ovlivnitelní a citliví. Jistě, pointou je fakt, že nejsou ošklivé ženy, jsou jen ženy, které nemají dost peněz. Ale taková průměrná pubertální patnáctka, což je asi průměrný televizní divák, se pak na sebe podívá do zrcadla, uvidí milimetrový pupínek na bradě a získá pocit, že je příliš ošklivá na to, aby si jí všímali dokonalí a skvělí (rovněž neexistující) kluci (protože ti ostatní nejsou dokonalí a nestojí proto za nic). A jediné, co si z odpoledního koukání na televizi odnese, je přílišné přeceňování role vzhledu ve společenském uplatnění. (O obecné "přínosnosti" sledování televize tady ale mluvit nechci, to by bylo na dlouho.)

Obludárium

2008-02-28T15:41:48Z

Dorazilo ve dvou nevinných krabicích. Stavěla jsem několik hodin - přitom nejvís času zabrala samozřejmě vhodná kombinace potkaního nábytečku, aby nikde nic nepřekáželo ani nechybělo. Na fotce je druhá sestava. Zatím je obměňuji vždy po dvou týdnech při generálce.
Tohle je fotka těsně po úklidu - v reálu jsem zjistila, že dvojtunel na zadní stěně překáží. Takže jsem ho vyndala a posunula modrý pelíšek i hamaku o kousek dozadu. Odstranila jsem taky tu modrou nádobu na dně (což je spodní díl rozbité přepravky) a momentálně ji používám místo košíků na věci jako jsou nepoužité tunely, napáječky, misky, háčky na hamaky a podobně.
To v malé napáječce je bylinkový čaj. Holky byly zrovna nachlazené.

Kolik zvířátek vidíte? (Lady Blackie má zakázáno to prozrazovat!)

neviathiel @ 2008-02-27T22:02:00

2008-02-27T21:55:45Z

Když máte takový rozvrh, že jste rádi, když se vrátíte ze školy ve čtyři a ne v osm večer, začnete nejpozději v úterý ráno nabírat skluz. Abych stihla aspoň uklidit Obludárium, šla jsem včera na tanec o hodinu dřív. Zorita sice učí všechny skupiny prakticky totéž (zato každý rok něco jiného - a to i začátečníky), ale předchozí skupina dělala něco úplně jiného než my týden předtím. Zajímalo, jestli jsou o sestavu popředu nebo jestli je ta naše tak krátká, že ji naše skupinka tehle týden ukončila a příští budeme mít s Dášou náskok.
Úklid v Obludáriu se jako obvykle natáhl na celý večer. Stejně jsem ale žádné aktivity vyžadující větší zapojení mozku nezvládala. Nezvládám je ani dnes. Strávila jsem půlku večera nad úkolem do algebry, který mám odevzdat příští týden. Nevím, jaký má vztah k podmínkám pro udělení zápočtu. Tenhle semestr se ale zřejmě všichni zbláznili, protože z minulého celkem prázdného byla do tohohle přesunuta přinejmenším jedna předáška - tj. objem hodin a rozvrh je naprosto otřesný. A ne že by byl čtyřem týdnům praxe přizpůsoben objem učiva - naopak dostáváme dvoustánkové (dvě stránky strojopisu) domácí úkoly, povinnou četbu o cca 15 knihách, čeká nás státnice, 4 zkoušky a nevímkolik seminárních prací a slyšela jsem něco o "intenzivním samostudiu". Většině kantorů by někdo měl připomenout, že týden opravdu nemá deset dní.
O víkendu jsem byla doma, sešila jsem ze starých riflí a šikmého proužku novou hamaku pro potkany (momentálně probíhá zátěžový test - zatím drží dobře, ale ještě jsem tam neviděla vyskládané všechny), kapsičku tak na jednoho dva (více jich asi neudrží) a několik závěsných balíčků s dobrotami, které tak trochu holkám suplují lov. Doma se nic nenaučím, to asi každý. Ale taky nehodlám strávit semestr mezi učením se a přípravami na výstupy na koleji, fakultou a gymnáziem.
Povedlo se mi dostat do týdenního rozvrhu ruštinu, angličtinu, orientální tanec i tanec... prostě alternativní integrovaný tanec. Bez těch posledních dvou by to nešlo. Už tak mám pocit, že bych měla opět zavítat na rehabilitaci jinak než jako doprovod pacienta. Denně vstávám kolem šesti nebo sedmi. S vyhlídkou na volná odpoledne bych preferovala spíš tohle než volná rána. Takhle si ale nevyberu, plná mám všechna rána a většinu odpolední. Příští čtvrtek opravná zkouška, pak plánované volno u rodiny v Blatné. Na tři nebo 4 dny, ještě nevím. Vezmu si s sebou svoje potkany v nové zateplovací tašce ha přepravku a dalšího nejspíš v minipřepravce v kabelce. Nový majitel ho vrací zpátky blatenské kamarádce. Týden stráví tady, mám už pro něj nachystanou klec zatím s jedním tunelem. Dneska jsem vzdala učení a uklidila si v potkaní skříňce. Někam se mně ztratily žabičky na záclony i zicherky. Až je najdu, pověsím mu tam ještě látkový pelíšek a domeček. Pokud je nenajdu, budu uvedené věci vázat provázkem.
V metru jsem potkala paní vezoucí potkana k veterinářce, kam chodím se svými taky. Bývalý doktor jejímu mazlíčkovi při zkracování zubů zlomil čelist, paní to zjistila až po dvou týdnech. Byl už pohublý a naježený. Vypadal mladě, snad mu to sroste a dožije se stáří. Z lidí, kteří se tváří chytře a dělají věci, které vůbec neumí, je mi nanic.
Na neurčitou dobu je tohle ode mně všechno, možná se ozvu po zkoušce.
Ale aspoň jsem zase oživila Kotlík. A nestihla na něj udělat reklamu.

Nepíšu

2008-02-20T22:28:47Z

a nechodím. Vím. Omlouvám se, ale není čas ani energie. Kdyby chybělo jen jedno, tak se to druhé vždycky najde. Ale když chybí obojí, aktivita skomírá...
Nedokážu vymyslet jediné drabble. Teda jedno pro asperias už vymyšlené mám, ale ještě jsem ho nenapsala. Téma od josika je celkem zajímavé (ale že se mně sejdou žádosti o povídky o Snapeovi, jsem mohla čekat:). Ještě jsem nepřemýšlela. Paradoxně tohle asi moc problém nebude.
A asi jsem i ztratila motivaci. Proč to nepřiznat, tenhle blog jsem oživila, protože jsem stála o členství v DW komunitě, ale ta se otevřela, hned zase uzavřela a ani na doporučení sibyla nikdo nereaguje. Nic moc to nevidím. Asi zvolím metodu posílání vypálených DVDček.
Což mně připomíná, že bych měla konečně napálit tu DS9.

Writer's Block: Chinese New Year

2008-02-12T22:08:38Z

2008 is the Year of the Rat. Which animal year were you born in?

View 500 Answers

I'm a rat! But my rats were born in the year of pig... :)

Drabble štafeta

2008-02-08T19:25:11Z

Tak jsem v tom zase. Dobrovolně. Protože srandy není nikdy dost.

Prvním deseti osobám, které připojí k tomuto povídání svůj komentář a požádají mě o napsání drabble (povídka o sto slovech) na téma, které si sami vyberou, bude tato prosba splněna. Nicméně na oplátku dotyčný musí umístit obdobnou výzvu na svůj blog (nebo tak něco). Doplňte fandomy, pro které jste ochotni psát. (Josika)

Téma - jakékoliv.
Fandomy - zvládnu Stargate: SG1 (ale upozorňuji vás, že znám jen první tři série), Star Trek: TOS, TNG a myslím, že i VOY, Star Wars, Doctor Who, LotR, Budeč, Harry Potter, Witch Hunter Robin a v krajním případě i Hellsing a Angel Sanctuary.
Nutná omezení: maximálně dvě povídky se Snapem v hlavní roli :) Jednu už si někdo zabral:)

Když padneš na hubu, znamená to, že jdeš dopředu.

2008-01-30T22:57:32Z

Včera jsem nepadla na hubu, ale stejně mně tahle věta zaujala. Chcete detaily (v opačném případě pokračujte ve čtení v dalším odstavci)? Tady je máte: Natáhla jsem se ve sprše a hadice mně z ruky odletěla v dál. Na pravém boku mám (už zase!) hnusnou velkou modřinu se dvěma jauvajs škrábanci. Takovou velkou. Hnusnou. Jo a velkou, abych nezapomněla. Udělala se mně až večer. Do té doby jsem nadávala nad škrábanci, mokrým oblečením a vytopenou koupelnou.
Táta má v autě namontovaný takový ten krám, co začne vřeštět, když se chystáte při couvání něco nebo někoho nabourat. Prostě neumí couvat. Neumí couvnout. Zato řídí dobře a od té doby, co rozmlátil auto a málem i mě, jezdí opatrně. Člověk někdy musí padnout na hubu, aby si uvědomil, že to přehání s rychlostí.
Mamka před rokem při pohledu na fotky potkanů od spolubydlící prohlásila, že se jí z toho dělá špatně. Když jsem si pořídila vlastní myšule, usoudila, že hlava je pěkná a zbytek nic moc. Momentálně trvá na tom, že by to nemuselo mít ocas. Jednou, když jsem byla na koleji a potkani doma u ní, zapomněla dát na dveře kolíčky. Aby je pochytala, přirozeně na ně musela šahat. Kupodivu si ani nebrala rukavice. Pořád ale trvá na tom, že potkan je blbý do ruky. Táta už je uznal jako moje domácí zvířátka - potřeboval na to šokovou terapii v podobě vpádu sestry s jedním nevycálaným problémovým psem navíc, kterého předem neráčila ohlásit nebo se zeptat, jestli nám to nevadí. (Vadilo. Táta to nerozdejchal a odjel na dva dny za příbuznými na Moravu.)
Na rodiče mám štěstí. Ani jeden z nich nezůstal stát na místě a sice různým tempem, ale oba se stále vyvíjejí.
Během posledních několika týdnů jsem z různých důvodů nakoukla do svých starých fanfiction. A vždycky jsem se divila:
Údiv číslo jedna: Kdo tohle napsal? Já!? (V případě Za zády: Jak jsem tohle mohla napsat já? To psal někdo jinej, lepší... Aries se očividně při betareadu nadřela víc, než si sama myslí...)
Údiv číslo dvě: To se vážně měním tak rychle? Kde jsou doby, kdy jsem chodila v černé, s natupírovanou hlavou a výrazným make-upem? Dneska jsem se na sebe dívala do okna v metru. Moje momentální podoba je pro mě nějak nezvyklá. A že je to už nějaký ten pátek. A mimochodem, že jsem před třemi lety stáhla svoji starou fanfiction z internetu, ještě neznamená, že to příští rok udělám zase. Na tyhle jsem totiž hrdá ještě pořád. Zvláštní pocit. Být míň spontánní a víc uvážlivá se někdy vyplatí (jindy na to kašlu a užívám si spontánnosti). Posledně by mně to ušetřilo několikeré předělávání už celkem rozsáhlých stránek (které mimochodem nemám proč tajit, ale pro drtivou většinu populace jsou naprosto nezajímavé).
Údiv číslo tři: Jsem pořád stejná. Pořád chápu svět intuitivně a chápu ho jinak. Jen nevím, kam jsem dala oči, že jsem to pořád nedokázala pochopit a taky přijmout jakou součást své osobnosti. (A opravdu oceňuji lidi, kteří tohle taky dokázali přijmout jako součást mé osobnosti. Zbavit se toho nedá. Teda dá - ale způsobem, kterého nejsem schopná.) Ono vůbec akceptovat všechny části své osobnosti a nestydět se za ně je dost fuška, zvlášť když o některých ani pořádně nevíte, co si myslet. (A pořád mám ráda stavebnice. Sice už nemám kostky, lego ani sevu, ale při každém čištění potkanům přestavuji klec, někdy až tři hodiny.)
Z toho všeho mimochodem taky plyne, že mít více identit v rámci internetu není špatný nápad. (Pokud se spolu nezačnou hádat.) Mám ráda svoje soukromí a když se moje těžiště nějak samovolně přesune jinam, nebudu mít pak takový problém to vysvětlit, kdyby mně náhodou někdo vypátral. (Jedna věc je přímo nabídelni, ale roztrubovat to tady nechci.) Mám v tom ráda pořádek. (To je u mně taky novinka.)
Ale to jsem trochu odběhla od tématu v nadpisu.
Nevzpomínám si, že bych se někdy někam vrátila. Když jsem se pokoušela k něčemu vrátit, nakonec z toho nikdy nic nebylo. Moje SG a ST identita už hibernuje asi 6 let. Když jsem vytáhla jeden starý nápad, samovolně se přetransformoval ve fantasy. Dneska v metru mně zase strašil v hlavě, když jsem poslouchala z mobilu Veňu Drkina. (A to jsem tehdy při jeho znovupsaní ještě poslouchala Depeche mode a Camouflage.) Ale k psaní fanfiction se vracet nebudu, tahle kapitola je pro mě uzavřená - nadlouho a nejspíš napořád. Poslední dva roky píšu články a diplomku. Je to už něco jiného a baví mně to. Postoupila jsem zase o kus dál, jinam.
Asi proto padám na hubu tak často.